Moje nové příjmení
Možná je to neobvyklé, ale za změnou mého příjmení nestojí slovíčko "Ano." A moje nové příjmení vlastně tak úplně nové není.
Jako Zuzanu Šimečkovou mě totiž mamka odvážela v roce 1989 z porodnice. Když se v mých 3 letech rodiče rozvedli a mamka se za pár let vdala znovu, změnila mi příjmení tak, abych byla součástí "nové" rodiny. Vždyť se tak jmenovala ona, její nový manžel a můj malý bráška. V mých 14 letech přišel další rozvod. Ne můj, ale mamči. Pán, kterému jsem do té doby říkala tati, protože mě z velké části vychovával, se odstěhoval. A když se mamka o několik let později vdala znovu, říkala jsem si, že si příjmení změním. To ale přišly argumenty typu: "Vždyť to nemá cenu, za chvíli se stejně vdáš a změníš si ho." Já sklopila hlavu, a přestože jsem to cítila jinak, poslechla jsem.
Pak jsem to chtěla udělat ještě jednou, ale to mi rozum našeptával: "Víš kolik s tím bude práce? Všechny ty doklady - občanka, řidičák, techničák, platební karty..." A tak jsem to opět neudělala. Možná to byla lenost a možná jsem si myslela, že se opravdu brzy vdám.
Přiznám se, že s předchozím příjmením jsem nikdy moc nerezonovala. Ale v té době jsem přijala situaci takovou, jaká byla. Když jsem ale nemusela, nevyslovovala jsem jej. Znáte ten pocit, když hrdě vyslovíte své jméno? Tak přesně ten jsem neměla. Asi jsem podvědomě cítila, že to ve skutečnosti nejsem Já a že je to jen vypůjčená identita, kterou mám využívat po určitou část svého života.
Před několika týdny však přišel velmi silný impuls, kdy jsem věděla, že i kdyby to mělo být na dva měsíce, tak to potřebuji udělat. Potřebuji si vzít zpět příjmení svého táty a rodu, do kterého jsem se narodila a který si moje duše vybrala, než vstoupila na tento svět. Tímto způsobem jej přijmout a být znovu jeho součástí, protože jsem se od něj cítila tak oddělená. Plně přijmout i svého tátu a tím pádem i mužskou část v sobě. Každý totiž máme jak mužskou, tak ženskou část sebe sama a nepřijetím jedné z nich si jen blokujeme životní harmonii v mnoha ohledech. Třeba i v partnerských vztazích. Tímto krokem vlastně přijímám i sebe samu.
Najednou cítím, že zapadl další puzzlík do mé skládačky celistvosti. Necítila jsem totiž své pravé kořeny. Jako kdybych do té doby nevěděla, kdo jsem. Nepatřila jsem ani sem, ani tam.
Řídím se však heslem: "Všechno se děje z nějakého důvodu," a tak i v této situaci věřím, že vše bylo přesně tak, jak to být mělo. Jak v té praktické části života, tak na energetické, či spirituální úrovni. Ať si to totiž připustíme nebo ne, naše jméno na nás energetický dopad má a může jej zásadním způsobem ovlivňovat.
Už Titus Maccius Plautus, římský dramatik, použil před stovkami let spojení "Nomen Omen." Doslovný latinský překlad je "jméno znamení" neboli "příznačné pojmenování." Věřil tak, že jméno má určitou vypovídající hodnotu o jeho nositeli.
A tak nastal čas posunout se dál. V nové energii, ve své pravosti a autenticitě. Taková, jaká skutečně jsem.