S láskou...

Je to pár dní, co odešel na onen svět můj dědeček. Člověk, který mne výrazně ovlivnil. Byl v mnoha ohledech mým vzorem a inspirací. Vlastně to byl právě on, kdo mne nevědomě dovedl k tomu, čemu se nyní věnuji - péči o zdraví a vnímání kvality života. Je těžké vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka. Mně k tomu pomáhá psání a vnímání smrti jako takové... 

Tušíte, že se to v nějaký moment stane. Vždycky to totiž jednou přijde. Ten telefonát, kde Vám na druhé straně uplakaným hlasem oznámí: "Dneska umřel." 

• Moment, kdy nevěříte, že to tak skutečně je. Možná jste jen špatně slyšeli. Možná se Vám to jen zdá...
  
• A potom si začnete přehrávat všechny ty události, které jste společně zažili - kdy jste se smáli, kdy Vás pokáral nebo pochválil. 
  

• Taky si uvědomíte, co všechno už společně nezažijete a u čeho už nebude. Už neuslyšíte jeho hlas, ani ho neobejmete. 
  
• Začnete vzpomínat, jestli jste mu dostatečně dali najevo, jak ho máte rádi a jaká byla poslední slova, která jste si řekli. 
  
•  Proč jsem mu ještě jednou nezavolala? Možná proto, že jsem si nepřipustila, že by ten okamžik mohl vůbec nastat. 
  

Najednou si uvědomíte, že čas je relativní. A odkládat věci "na potom" je nesmysl. Protože "potom" už prostě nemusí přijít. 

Je jedno, jestli je mu 80 nebo 20. Smrt blízkého člověka bolí vždycky. 

Je to čas, kdy zpomalíte a přemítáte, co to ten Život vlastně je. Jaký je? Stojí za to? Prožil ho tak, jak si přál? A prožívám ho i já tak, jak si skutečně přeji? 

Setkání se smrtí je vlastně možnost zastavit se a přehodnotit, jak žijeme. Kdybych teď umřela - mohla bych si v poslední minutě svého života říct: "Jo, stálo to za to. Děkuji Ti, Živote." 

V jedné písničce se zpívá: 

"Až celá zem se spojí a každý s tváří svojí odvahu najde zemřít teprve pak budem žít."

Smrt je součástí života a je třeba ji takto přijmout. Možná je to právě díky uvědomění si toho pomyslného konce, který nám dovolí začít skutečně žít a prožívat, místo přežívání. Setkání se smrtí nám umožní si uvědomit křehkost a vzácnost Života. V tomto těle, v této realitě. 

Někdy se tak bojíme smrti, že zapomeneme žít. Jen přežíváme a čekáme. Na "vhodnější čas." Až bude lepší načasování, lepší podmínky, až... které ovšem už nemusí přijít. Jsme právě teď a tady. A měli bychom si to připomínat.

Já osobně nevnímám smrt jako konec. Vnímám ji jako transformaci. Dotyčný už sice není ve svém fyzickém těle, ale cesta jeho Duše pokračuje dál. Možná se na tuhle planetu brzy zrodí znovu, jen v jiné podobě. A možná si dá chvíli pauzu s pozemským životem a bude si užívat bezpodmínečnou lásku tam, kde je všechno a všichni JEDNO. Kdo ví...

Je zvláštní, že poté, co odešel, mám pocit větší blízkosti. Hlubšího spojení a propojení. Vlastně je tu teď se mnou pořád. A v mém srdci bude navždy. 

Děkuji Ti za vše - za tvou moudrost, vtip, inspiraci, vedení a kořeny, které mám teď zapuštěné ještě trochu hlouběji a pevněji v Zemi než dřív. 

S láskou, vděčností a slzami v očích. Zuzana